Prokop, opat
(*Chotouň asi 970 – +Sázava 25.3.1053). Český národní světec. Vzdělání získal na Vyšehradě a přijal kněžské svěcení. Jak bylo u tehdejších českých kněží zvykem, byl ženat a měl syna Jimrama. Stal se benediktinským mnichem (patrně na Břevnově), později žil s Jimramem a dalšími druhy poustevnickým životem u řeky Sázavy. Na návrh knížete Oldřicha založili na Sázavě r. 1032 konvent, který přijal benediktinskou řeholi, ale ponechali si slovanskou liturgii (viz Cyril a Metoděj).
Legendy
Před oficiálním svatořečením se zkoumaly Prokopovy zázraky a mluví se o devíti. Tehdy se prý přihlásili i lidé z okolí s tvrzením, že viděli Prokopa orat s pluhem, do nějž byl zapřáhnut čert a světec že měl v ruce kříž. Druhá verze tohoto obrazu, kterou uvádí Jar. Kadlec je, že vznikl díky neporozumění větě z nejstarší legendy, v níž se uvádí, že „srdce svých posluchačů svlažoval slovy svatých kázání a rádlem poučování napravoval jejich mysl.“ A poslední vysvětlení uváděné Jar. Němcem říká, že legendární vyobrazení s čertem „značí vítězství nad zlobou pekelné moci, která stále zasahuje do lidských osudů.“ Ať to bylo jak bylo, podstatným zůstane, že chce-li člověk konat vše pro Boha, klade-li ho na první místo, může ve službách Bohu, v jeho síle, dokonale přemoci i ďábla. To snad má obraz dosvědčovat v každém případě.
A co si o Prokopovi myslím já? Když jdou o někom legendy, že vyoral s čertem celé údolí, je zřejmé, že to byl silný chlap, který se díky svojí víře jen tak něčeho nelekl. Prokop byl člověk, který se nebál jít proti proudu. Věděl, že do bojů se zlem má smysl jít, pokud víme, proč se do takových snah poušíme. Pokud zlo spoutáme a udržíme ho na řetězu, jsme svobodní. To Prokop byl. Obraz orání navíc naznačuje jeho snahu o zúrodňování. Prokop je inspirace. Během posledního měsíce jsem prošel Prokopovo údolí v Sázavě dvakrát, a byl jsem tam ujištěn, že si rozumíme. Krása!