Při své cestě do Písku jsem zavzpomínal na pana Josefa Zájedu z Radobytců. V seniorském věku si dal za cíl pečovat o znovuobjevování historie obcí v okolí Mirotic. Vlastnil rukopisy z dědictví svého strýce, historika Jana Tomana. Z jeho přepisů matrik kompiloval pro jednotlivé obce přehledové knihy, kde bylo po jednotlivých číslech rozepsáno, kdo dům kdy vlastnil, koho si vzal, kolik měl dětí a kdo se stal následným dědicem chalupy.
Pan Zájeda iniciativně vyhledal náš skautský tábor u Bořic a chodíval k nám dělat besedy o historii kraje (fotka z jedné z nich je konkrétně z roku 2003). Nelze zastírat, že největší úspěch měly u kluků historky z bombarodávání Mirotic na konci 2. světové války a vyprávění o házení nevybuchlých granátů do ohně, ale já jsem byl přeci jen zvědavější, protože jsem z rodného listu svého pradědečka tušil, že z nedalekých Lučkovic pocházela jedna z mých praprababiček. To se skutečně potvrdilo i v jednom ze svazků pana Zájedy. Až po několika letech, kdy jsem se sám pustil do průzkumu zdigitalizovaných matrik, jsem zjistil, že Lučkovice jsou nejen vesnicí, odkud pocházel rod mojí praprababičky Kučerové, ale i místem, kde po několik generací žila přímá linie mých předků. Na konci roku 2011 jsem tedy opětovně zkontaktoval pana Zájedu, který mi ochotně vytiskl několik stran svojí práce a já se během jednoho odpoledne dopátral až k nejstaršímu rodinnému záznamu z roku 1740. Zpětně jsem tak zjistil, že díky dlouhým letním táborům s Krhúty, jsem vlastně prožil skoro rok svého života v krajině svých předků. Ty zážitky byly důležité i před tím, ale dostaly o rozměr navíc.
Radobytecký dům, kam ve svých seniorských letech jezdíval pan Zájeda, se nyní smutně krčí v sousedství stavby dálnice na Písek. A mně se teď při cestě kolem vybavily tyto útržky vzpomínek. Díky, pane Zájedo.
