Jazyk vnímaný zevnitř
Intelekt spolu se svou infrastrukturou, tedy se smysly, a se svou superstrukturou, s duchem (nebo jaké slovo chcete užít), tvoří lidské Já. Já je tedy něco jako strom, jehož kořeny, tj. smysly, jsou zapuštěny do půdy skutečnosti a čerpají odtud mízu, kterou kmen intelektu dopravuje až do koruny ducha, aby se proměnila v listy, květy a plody. Tak jako strom je z jistého hlediska jen přetvořená míza, řečiště, jímž míza stoupá ze země, aby se vypařila v oblacích, tak i Já není nic jiného než řečiště, jímž proudí skutečnost, jak ji čerpají smysly, aby se rozlila do budoucnosti. Víme však, že strom je něco víc než míza.
Skutečnost, kterou kořeny Já, smysly, lačně nasávají, se při vstupu do kmene, intelektu, přetvářejí ve slova. V této transformaci, v tomto náhlém, prvopočátečním skoku (…) spočívá zázrak a tajemství původu Já. Mezi syrovým datem a slovem je pro intelekt nepřekročitelná propast. Může se introspektivně hroužit do vlastních hlubin ve snaze dospět až ke kořenům; nedostane se však dál než tam, kde končí (nebo začíná) slovo. Ví sice o smyslech a o syrových datech, která čerpají, ale ví o nich v podobě slov. Když vztáhne ruku, aby je uchopil, promění se ve slova. To právě charakterizuje intelekt: sestává ze slov, uchopuje slova, chápe slova, pozměňuje slova, reorganizuje slova a předává je duchu, který je – snad – přesahuje. Intelekt je tedy produktem i producentem jazyka, „myslí“.
A přece intelekt zvláštním způsobem cítí rozdíl mezi slovem syrovým údajem. Když mu smysly přinášejí již utvořená slova, tj. když slyším nebo čtu slova, reaguje intelekt jinak, než tváří v tvář syrovým údajům. Když se ocitne před syrovým údajem, nedostupným, leč důvěrně blízkým, vrhá se intelekt po nějakém slovu, aby jej artikuloval. Když se octne tváří v tvář slovu, chápe se ho bezprostředně, a pochopiv je, rozmlouvá. Ježto však intelekt sestává pouze a jedině ze slov a nezná nic než slova, jak potom může rozlišovat v tom, co k němu přichází, mezi syrovými daty a hotovými slovy? K rozlišení dochází na základě estetického kriteria: syrová data tvoří jakoby chaotickou tříšť, slova jsou uspořádána do vět. Syrová data přicházejí například v podobě následujících slov: „bolí, tvrdý, hnědý, čtyři nohy“, rovná se: „vrazil jsem do stolu“. Hotová slova, ježto přicházejí již v určitém uspořádání, jsou důkazem, a to jediným intelektuálně přijatelným důkazem, existence jiných intelektů. Kdyby smysly nepřinášely intelektu slova uspořádaná do vět, byl by odsouzen k solipsistickému chaosu. Co proměňuje chaos v kosmos, toť možnost rozmluvy, onen kyvadlový pohyb jazyka.
Kdyby smysly nepřinášely intelektu slova uspořádaná do vět, intelekt by vlastně neexistoval. Intelekt se tvoří tím, že si osvojujeme slova. Novorozeně je z jazykového hlediska „geometrickým“ místem, kde se intelekt, tento uzel slov, může uskutečnit. Novorozeně je určitou organizací smyslů a příslušných ústrojí, která mají smysly udržovat při životě. Jako takové je vrženo do chaosu syrových dat, která nic neznamenají. Smysly vstřebávají syrová data a reagují na ně fyziologicky. Proud syrových dat, jež smysly nasávají, s sebou nese i slova pocházející z matčiných úst, z „lidského“, tj. jazykového okolí, které vytváří kolem novorozeného dítěte jakýsi ochranný plášť proti chaosu. Na tato slova reaguje dítě nejenom fyziologicky, ale také intelektuálně: uchopuje je. Uchopená slova začínají vytvářet intelekt; nad smysly začíná vznikat jakási superstruktura, rodí se Já v užším smyslu. Uchopená slova jsou nadána významem. Z chaosu syrových dat bez významu, v němž žijí smysly, povstává symbolický kosmos slov, v němž žije intelekt. [strana 20-21]
FLUSSER, Vilém. Jazyk a skutečnost. Z portugalštiny přeložil Karel Palek. 1. vyd. Praha : Triáda, 2005. 198 s. Delfín, sv. 52.
ISBN 80-86138-54-2.