Úvaha, která mi přišla docela výstižná:
DO IT YOURSELF : ŠPATNÁ ETIKETA PRO DOBROU VĚC
TEXT INDOŠ pro Full Moon č. 08/2010, s. 107
Je čas opustit nálepku do it yourself. Jeden ze způsobů, jak se odlepit, stojí uprostřed dvou principů. Prvním je aktuální skutečnost, jak se věci mají. Stačilo by je jen popsat. Druhým principem je samotná myšlenka do it yourself. Určitá představa (ideje), jak by věci měly být. Problémům se nevyhne ani jeden princip. Kdyby to bylo jednoduché, už dávno píšu o rozepínání podprdy jednou rukou. Tímto dílem o DIY se dostanu k podezření, že každé označení DIY se vztahuje k zametení stop, které vedou ke kolektivnímu zločinu. Nálepka DIY dobře ředí pocit viny vyvolaný nedobrovolnou participací na ekonomických vztazích.
V prvním principu jde o problém, jak interpretovat to, co zrovna je. Nejde celistvě zachytit všechny možné způsoby (ziny, koncerty, rozdílné žánry hudby etc.), které lze řadit za DIY. DIY má hranice, za kterými je zapomenuto, co bylo potřeba financovat, než došlo k realizaci věci samé, a taktéž se zapomíná, za jakých podmínek se k financím přišlo. Jestli nějaký šéf tvrdě maká na šachtě a v soukromém životě ty prachy strká do projektů DIY, jen přelévá peníze do jiného prostoru. Pak už je jedno, jestli jsou peníze od sponzora nebo jsou vyměněny za hodiny dřiny. Zapomíná se na materiální podmínky, z nichž konkrétní projekt vzešel. To je základní chyba, která bortí celou stavbu argumentů ze stran obhájců DIY. Do určité míry je vždy potřeba nějakých prostředků (peníze), které se v určitém bodě zastaví, a od toho bodu se stav věci považuje za DIY. Tady narážíme na Marxe a výrobní prostředky. V každém prostředku je dějinnost. Všechno vyrobit nelze (někdo musel vyrobit nástroje a aparáty, stroje na nahrávání etc.). Financování se nutně rozchází s ideou DIY, a ta bez něj zároveň nemůže fungovat. Rozpor je v samém pojmu do it yourself. Kde skutečně začíná hranice DIY? Tam, kde končí, začíná skutečná kritika.
V druhém případě jde o to, že by se mělo k DIY přistupovat z nějakého předem promyšleného konceptu (snažit se dosáhnout určitého ideálu). Problém je v tom, že se celý směr upíná na to, co ještě neexistuje a mechanicky zprostředkovává jednotlivé složky do předem určené role. Proto jsou idealisti věčně vytočení, realita jim nikdy nevyjde vstříc. Původně do it yourself skutečně znamenalo udělej si sám, ale pouze v ironii obchodu. Velký trh s nábytkem ve Velké Británii vytvořil televizní pořad, kde se mělo ukázat, jak každý pokus domácí výroby nábytku končí katastrofou. Poprvé sousloví do if yourself použil Barry Bucknell v této TV show (zdroj Labyrint revue č. 19-20/2006) a primárně mělo odradit od domácí tvorby. Ale nečekaná sledovanost vše obrátila: velké společnosti začaly vytvářet prostředí pro domácí „umělce“. Začaly vycházet různé časopisy, které naopak „domácí stavění“ vyzdvihovaly. Následně se upravil trh a upravila se nabídka. Z pejorativního do it yourself se stal pozitivní pojem. Název se zachoval, jen se změnil obsah. Dnes se používá v prostředí, které by mělo být postaveno na „výrobě“ bez cizí pomoci (firmy, stát, ekonomie), ale ideálně toho nikdy nelze dosáhnout. Vymezení je tedy jen konvenční a zapomíná se na genezi pojmu kombinovaného s ideálem, jež se nekriticky usadily v povědomí.
Není třeba „dobré“ věci nazývat jiným jménem. Všechno, co je dobrého vkusu nebo pěstuje „slabou“ kritiku konzumu, se pod do it yourself snaží schovat. Každý ale pozná, že to je radikální asi jako masky od KISS nebo hrát „twardziela“ (tvrďáka) s Áčkem na bundě, a ve finále se bude tvrdit, že každý má svoji pravdu. Pokud bych za DIY něco označil, tak jen přístup k věci. Možná i obraz, který se skládá z částí, jež zrovna nejsou vytvořené vlastní rukou. Jde o obraz, který nebude zakrývat skutečnost, fakta, na kterých stojí.
Mým východiskem je nenechat se unést pojmem a hledat TAM něco víc, jako vesničani v Americe. Když pominu ostatní větve do it yourself a zaměřím se pouze na kapely, je tímto východiskem konečný obraz. Myslím konkrétní, celkový obraz kapely, která stojí přede mnou ve vší odkouzlenosti. To znamená, že všechno, čím kapela je, se bezprostředně prezentuje v tomto obraze, jejž vidím (nezakrývá a nepřehání). Rozdíl mezi takovou a mainstreamovou kapelou spočívá v odhalení a zakrývání skutečných faktů, jež tvoří kapelu jako celek. Za obrazem mainstreamových kapel se schovává ten, kdo není vidět. Je to ten, kdo obraz zprostředkovává. Například agent, který se stará o veškerý chod „podniku“ (koncerty, nahrávání, public relations atd.). Kapela, která pak stojí přede mnou, není celistvá, a zakrývá, že spoustu práce za ni dělá někdo jiný. U DIY kapel je vše vyobrazeno přirozeně, nic se neschovává, kapela se stará sama (je lepší mít dva koncerty za rok, než jich mít dvě stě a cítit se jako špatně ostříhaná ofina). Obraz se tvaruje aktuálně, na viditelných principech. Jak kapela funguje, vnímám ve vší celistvosti bez neviditelných struktur. Není třeba dál pátrat po prostředníkovi, který stojí mezi skutečností a prezentovaným obrazem. Hned vím, že vrahem je zahradník.
A o DIY mudrovali taky tady:
Dneska už nikdo pořádně neví, co všechno je vlastně d.i.y. Za principem „udělej si sám (do it yourself)“ můžete hledat zahrádkářské a bytové (domácí) kutilství či sítotiskovou výrobu triček pro kámoše, stejně jako grafomanské blogové počiny a vydání e-zinů, ale i poměrně velké d.i.y. projekty nezávislých hudebních labelů, nahrávacích studií či internetových rádií. O tom, co tyto aktivity spojuje, co d.i.y. znamenalo v Česku v devadesátých letech a co u nás znamená v praxi dneska, bude nedělní Čajovna s Ivou Jonášovou.
Audio stream pořadu:
rozhlas.cz/stream/02339852.mp3